Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky www.nature.cz
Česká informační agentura životního prostředí (CENIA) www.cenia.cz
Česká geologická služba www.geology.cz
Česká inspekce životního prostředí www.cizp.cz
Český hydrometeorologický ústav portal.chmi.cz
Správa jeskyní České republiky www.jeskynecr.cz
Správa Krkonošského národního parku www.krnap.cz
Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava www.npsumava.cz
Správa Národního parku České Švýcarsko www.npcs.cz
Správa Národního parku Podyjí www.nppodyji.cz
Státní fond životního prostředí České republiky www.sfzp.cz
Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka www.vuv.cz
Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. www.vukoz.cz

Chýnovská jeskyně

Charakteristika / Přírodní poměry

GEOLOGIE

Barevnost stěn, foto archiv CHJVětší část území jižních Čech náleží k jedné z nejstarších geologických oblastí jádra Českého masivu, nazývané moldanubikum - podle latinských názvů Vltavy a Dunaje. Je budována převážně metamorfovanými horninami - rulami, svory a migmatity, prostoupenými masívy hlubinných vyvřelin. Přestože stratigrafické rozdělení hornin moldanubika není dodnes zcela vyjasněno, rozlišují se v něm dvě základní skupiny vrstevního sledu - starší se nazývá jednotvárná, mladší pestrá. Pestrou skupinu charakterizují hojné vložky odchylných hornin jako jsou vápence, amfibolity a erlany. Sem patří i hrubozrnné krystalické vápence (mramory), v nichž vznikla Chýnovská jeskyně.

Základ pro horniny jednotvárné skupiny vznikl pravděpodobně již v období středních starohor (proterozoika), tedy před více jak miliardou let a to v rozsáhlé mořské pánvi. Od té doby probíhala v některých oblastech také aktivní sopečná činnost. Kromě podmořských výlevů lávy vyvrhovaly činné sopky velké množství popela a úlomků hornin. Společně se sopečným materiálem se pak v již poněkud mělčím moři mladších starohor usazovaly též hojné zbytky jednoduchých organismů s vápnitými schránkami a vytvořily vrstvy původních sedimentárních vápenců. Horotvorné procesy v následujících geologických obdobích usazeniny mořského dna za vysokých tlaků a teplot přeměnily (metamorfovaly). Vznikly tak krystalické vápence (mramory) a ze sopečných produktů dnešní amfibolity. Opakované tektonické cykly horniny rozlámaly a vyvrásnily do dnes již neexistujících horstev. Po starších orogenních fázích mělo největší podíl na dnešní geologické stavbě tzv. variské (hercynské) vrásnění v období mladších prvohor (paleozoika) zhruba před 380-250 miliony let.

Od Velmovic přes Pacovu a Kladrubskou horu k Lejčkovu se dnes v délce 4-5 km táhne 100-150 m mocný, tektonicky značně porušený horizont krystalických vápenců, uložených společně s amfibolity v okolních pararulách. Celé toto souvrství se sklání k severu pod úhlem 40-50 stupňů. Krasový systém Chýnovské jeskyně vznikl v lavici hrubozrnného mramoru, lidově nazývaného "řeďák", který ve vápencích tvoří jen 10 m mocnou polohu z obou stran sevřenou amfibolity.

MINERÁLNÍ VÝPLNĚ

Pacova hora byla mineralogicky studována již v 19. století a to díky mnoha selským lomům otevřeným na jižním svahu za účelem těžby vápence. Postupem let se tu prokázalo neobyčejně pestré zastoupení minerálních asociací a dnes je nesporné, že Pacova hora je významná zejména množstvím minerálů, popsaných v rámci jedné lokality. Dnes již jejich počet překračuje padesátku a význam vysoko překračuje měřítko regionu. Mineralogické bohatství je důsledkem opakovaných metamorfóz skupiny hornin různého petrografického a chemického složení, které vyvolaly hned několik odlišných procesů mineralizace.

Ve sbírkách Národního muzea je uložen krystal záhnědy nalezený v 50. letech 20. století v okolí Chýnova, který je vysoký 37 cm a váží 20 kg.
Z lomu je popsána odrůda pargasitu s neobyčejně vysokým obsahem hliníku. Pacova hora je po Kašmíru jeho druhým nalezištěm na světě.
Ze všech minerálů, popsaných z Pacovy hory, byla více než třetina nalezena také v systému Chýnovské jeskyně. Některé z nich nebyly do té doby z Pacovy hory známy. Minerály, které jsou obsažené přímo ve vápenci, také často ovlivňují zbarvení stěn jeskyně. Po rozpuštění méně odolného vápence jich pak většina zůstává v jeskynních sedimentech, jejichž výzkum tak přináší nové poznatky i v oblasti mineralogie. V mnoha případech nerosty vyplňují tektonické poruchy hornin. Takovým minerálem je na příklad palygorskit, lidově nazývaný "skalní kůže". Přestože se jedná o nerost, je ve vlhkém prostředí ohebný a měkký.

Protože pod hladinou podzemního potoka koroze vápenců i nadále pokračuje, zůstávají na stěnách vypreparovány formy odolnějších minerálů. Tomuto jevu se říká selektivní koroze. Útvary z křemene, chalcedonu nebo palygorskitu visí ze stropů chodeb a na pohled připomínají opravdové záclony. Výzkum těchto minerálních forem v podzemí umožnil až průnik do trvale zatopených prostor jeskyně. Mimo vodní prostředí totiž tyto útvary rychle podléhají destrukci a zachovány bývají jen velmi vzácně.
V některých vrstvách krystalických vápenců se vyskytují také vložky opálu, které jsou však patrné jen v ultrafialovém světle, v němž se projeví jasně zeleným zbarvením. Opál bývá obsažen také v sintrových výplních jeskyně. Z mnoha dalších minerálů jmenujme ještě alespoň aragonit, dravit, granát, korund, rutil, stilbit, spinel a titanit.
V amfibolitu, tvořícím nadloží vápencového souvrství byly v posledních letech zjištěny i projevy mineralizace tak zvaných alpských žil.

HYDROLOGIE

Spodní patro, foto archiv CHJI přes dlouhodobý výzkum zůstávají poměry podzemního toku Chýnovské jeskyně a jeho vztah k povrchové hydrografii oblasti stále ještě otevřenou otázkou. Dodnes nejsou známy cesty podzemních vod v oblasti východně od jeskyně, tedy přítok a jeho zdroje. Jen málo víc je známo o odtokové větvi. Již v první odborné zprávě z roku 1863 vyslovili Dr. Frič a Prof. Krejčí domněnku, že obě tehdy známá jezírka (Čertovo a Purkyňovo) spolu souvisí. Teprve ve 40. letech 20. století prokázali Vl. Homola a C. M. Schüller, že voda v Chýnovské jeskyni je pouze malým úsekem daleko delšího podzemního toku, který měl zásadní podíl na vzniku celého systému. Přestože v té době již bylo provedeno několik stopovacích zkoušek, nepodařilo se najít výtok vod na povrch. Tento problém vyřešil jednoznačně až v roce 1962 F. Skřivánek, kdy stopovací zkouškou pomocí barviva fluoresceinu prokázal, že vody z jeskyně vytékají v tzv. Rutické vyvěračce, vzdálené od jeskyně asi 1,5 km. V téže době se také podařilo proniknout i do systému chodeb, jimiž z Purkyňova jezírka odtéká voda směrem k tomuto vývěru. Po několika desítkách metrů však další postup zastavil mělký sifon, zaplněný sutí ze zřícené chodby. Komplikovanost průběhu vodního toku mezi jeskyní a vývěrem v následujících létech prokázaly i výzkumy V. Macha.

Překvapení přinesl objev trvale zatopených prostor východně od Homolova jezírka, tj. proti přítokům jeskynních vod. V 80. letech 20. století potápěči pronikli nejen do vzdálenosti 140 m proti podzemnímu toku, ale překvapivě také až do hloubky 45 m pod jeho hladinu.

Poslední úsek vodního toku mezi již dříve poznanými prostorami jeskyně byl objeven po odčerpání vody ze sifonu mezi jezírkem Čertovým a Purkyňovým v roce 1993.
Z dosavadních výzkumů vyplývá, že voda podzemního potoka Chýnovské jeskyně do krasového systému proniká z okolních nekrasových hornin. Protéká vápencovou zónou, která působí jako drenáž krajiny a na jejím okraji v místě Rutické vyvěračky vytéká na povrch. Na své cestě dokonce podtéká některé povrchové potoky, přičemž jejich voda do podzemního toku neproniká.

Teplota vody v jeskyni je velmi stálá: 8,7 °C, průtok se pohybuje v rozmezí 6-9 l/s.
V posledních letech jsou systematicky sledovány podzemní průtoky i jejich závislost na množství srážek, což může přinést nové poznatky zejména o původu a zdrojích podzemních vod. Rutická vyvěračka je dnes podchycena pro vodovodní síť a pro zachování její vysoké kvality bylo nad vápencovým masivem v roce 1992 vyhlášeno pásmo hygienické ochrany.

BIOSPELEOLOGIE

Píďalka jeskynní, foto archiv CHJNa rozdíl od mnoha našich jeskyní nejsou z Chýnovské doloženy žádné paleontologické nálezy. Pravděpodobně tato podzemní dutina nebyla v minulosti dostupná větším druhům živočichů.

Dnes se v jeskyni setkáváme se zástupci hned několika živočišných skupin. Z bezobratlých jsou to zejména některé druhy plžů, korýšů a hmyzu. V posledních desetiletích se v okolí vchodu úspěšně rozmnožuje pavouk křižák temnostní.

Jistě nejpřitažlivějšími živočichy podzemí jsou netopýři. V Chýnovské jeskyni bylo dosud zjištěno 9 druhů těchto zástupců řádu letounů. K pravidelným obyvatelům patří netopýr velký, vodní a ušatý. Vzhledem k množství přezimujících jedinců lze Chýnovskou jeskyni považovat za největší dosud známé přirozené zimoviště netopýra řasnatého v Evropě. Ojediněle v jeskyni přezimují také netopýr večerní, černý a vousatý. Vzácně byl zaznamenán netopýr velkouchý a netopýr Brandtův.

Názory návštěvníků zpřístupněných jeskyní

Alena Schejbalova

29.10.19

Dekujeme za úžasně vtipnou prohlídku Punkevni jeskyně - prohlídka ve 14:00, druhá loď..škoda ze takovych průvodců není vice.

Anděla

28.10.19

Navštívili jsme s rodinou krásnou jeskyni Balcarka. Moc se nám výlet líbil a užili jsme si to. Náš zážitek rozhodně umocnil moment, kdy se v krásných…